Dopis vládě a poslancům: bojíme se, ne nemoci, ale o naši svobodu

Vážení volení představitelé republiky,

k dnešnímu dni jsme již bezmála tři měsíce v nouzovém stavu. Již bezmála tři měsíce je systematicky likvidována svoboda občanů. Svoboda podnikání, svoboda shromažďování, svoboda vyjádřit svůj názor, který by se lišil od oficiálního. Neznám občana, který by se něčeho nebál, zajímavé je, že se velice zřídka bojí nemoci, která údajně vše způsobila. Bojí se o existenci, bojí se, že jejich děti nemohou svobodně studovat a učit se, bojí se scházet se svými blízkými.

I já osobně se bojím, bojím se, že svět, který jsme znali, to, co jsme milovali a kam jsme chtěli přivést naše děti, je nenávratně pryč. Bojím se, že nic z toho, co nyní potlačujete, už se nevzchopí, bojím se, že svoboda lidí je nenávratně pohřbená, že už se nikdy volně nenadechneme. Bojím se, že svět, ve kterém nyní žijeme, svět, kde se nesmí volně dýchat, kde si lidé nepodávají ruce, kde se nesmějí líbat, kde vnuci neznají své prarodiče, kde není dovoleno zpívat, že tento svět je definitivní. Už nevěřím, že můžeme vstát jako Fénix z popela a rozevřít křídla vstříc něčemu lepšímu.

Zadupali jste nás do prachu, ze kterého není možné vstát. Zapadáme stále hlouběji a mnoho z nás nemůže nalézt cestu ze strachu, ve kterém nás nutíte žít. A bojím se, že mnoho z nás tu cestu už ani hledat nechce. Bojím se, že většina společnosti uvěřila, že strach je jejím jediným domovem, její jedinou realitou, bojím se, že už nikdy nedokáže zvednout hlavu a pohlédnout do slunce.

Ano jistě, slunce svobody nás muže spálit, může znamenat, že budou oběti, ale také hřeje. Na to zapomínáme a krčíme se ve stínu strachu a pofidérních jistot dodržování pravidel, která jsou nelogická a zbytečná. Bojím se, že už nikdy nedokážeme vyjít na světlo svobody, že jsme zapomněli, jak krásně hřeje a že se už nikdy nepokusíme rozehnat mračna, která jej zastírají.

Přála bych si, aby se takto bálo více lidí, přála bych si, aby přišel čas, kdy se mračna roztrhnou a my vyjdeme na světlo, světlo, které nás možná bude zpočátku pálit, ale postupně, až si na něj zase přivykneme nás hlavně bude krásně hřát.

Prosím, nenechme to slunce, slunce svobody zahynout. Dokud je ještě čas. Dokud je ještě čas pro naše děti, přivedli jsme je na svět proto, aby žily, ne proto, aby skomíraly ve stínu.

xxxxxxxxxxxxxxxx