Dopis ministrovi: přijdu do Parlamentu se svými dětmi, abyste jim vysvětlil vy, proč je týráte!

Vážený pane ministře Blatný,

Píši Vám. Píši Vám znovu, mé emaily zůstávají bez odpovědi. Prý jste léčil děti, nevím, nechce se mi tomu snad ani věřit. Od začátku epidemie jsou právě děti ty, na které házíte nejvíce restrikcí, nezabýváte se vůbec následky, jaké na ně sociální odloučení má. Opět jste prodloužili prázdniny a o týden déle než školy nechali otevřená obří nákupní centra plná lidí, prodejny zbraní, thajské masáže, kadeřníky. Děti už ke stromečku a k vánocům šly zdeptané, že zase neuvidí své kamarády a spolužáky, že si nebudou mít s kým popovídat a sdílet radost a smutek. Ano, mají nás, rodiče. Snažíme se ze všech sil, ale já už žádné nemám. A vím, že nejsem sama. Zase to máme být my, kdo bude se zdravými dětmi doma, nemůže jít do práce a vysvětluje dětem, proč oni nemohou do školy.

Má osmiletá dcera už se bojí jakýchkoli prázdnin, kdykoli jí letos začaly, znamenalo to týdny a týdny doma, bez kamarádů, s počítačem.

Má třináctiletá dcera je v primě na šestiletém gymnáziu. Své spolužáky viděla 8 týdnů od začátku školního roku, totéž učitele. Měla si zvyknout na nový režim učení, nové předměty. Bojuje sama – s naší pomocí samozřejmě – u počítače.

Mám ještě patnáctiletou dceru. Mám o ni strach. Nevím, jestli víte něco o psychice patnáctiletých, mám pocit, že ne a pokud ano, tak Vás to nezajímá, ale oni fakt nechtějí své pocity sdílet s rodiči. Ač se rodiče snaží sebevíc. Měla chodit do tanečních, měla prožít první lásku a všechno to hlavně měla sdílet s kamarádkami. Je doma, měsíce a měsíce. Víte to vůbec ? Kde je nějaká pomoc pro tyto děti? Nějaká naděje? Odepsali jste je, nemají volební právo, pro vás jsou bezcenní. Pro celou naši vládu, jste vláda důchodců a přesně tak se i chováte, potřebujete tu masu, posíláte jí almužny a ona na to slyší. Jak jste pomohli nám? Nechte nás pracovat, nechte naše děti chodit do školy!

Kde je nějaká naděje pro nás, rodiče? Máme toho dost. Nezkoušejte už naši trpělivost, žádnou už nemáme. Přijdu do parlamentu i na vládu se svými dětmi. Ať jim zase někdo jiný zkusí vysvětlit, proč ony jsou pro tuto vládu bezcenné a jsou vždy první, na koho dopadají opatření. Léčení nemůže být horší nemoci! Nechte nás žít.

S pozdravem, xxxxxxxxxxxxxxxx

 

Další dopisy najdete na stránce Vaše dopisy vládě a poslancům.