Úvodní slovo (mimo blok školství):
Jiří Janeček
• otevřít Českou republiku a její ekonomiku,
• vrátit děti do škol,
• chránit ty, kteří to potřebují.
David Biksadský
Vize – viz stránka Chcípl pes:
• víme, že koronavirus existuje,
• ochrana zdraví musí být založena na dobrovolnosti chráněného,
• očkování musí být dobrovolné, bez podmiňování a zvýhodňování,
• neočkovaní jedinci musí být ošetřeni stejně jako očkovaní, a to na základě jejich zdravotního pojištění,
• důležitější než očkování je levné, spolehlivé a rychlé testovací metody ze slin nebo kapky krve,
• ochrana rizikových skupin musí být hrazena ze státního rozpočtu,
• požadujeme zaměření zdravotnictví na prevenci rizikových faktorů (obezita, vysoký tlak),
• zastupujeme obyčejné lidi a zdraví rozum, spolupracujeme s odborníky,
• jednotlivce nelze omezovat na svobodě pohybu, podnikání nebo způsobu života,
• svoboda slova musí být zajištěna, lidé jiného než vládního názoru nesmí být označováni automaticky za dezinformátory,
• výzva politikům, odborníkům zveřejňovat pravdu, svůj odborný názor,
• výzva médiím informovat objektivně,
• výzva policii a úředníkům, aby k řešení situace přistupovali lidsky,
• stát musí odškodnit vše, co svým jednáním způsobil, a to bez podmínek,
• žádost okamžitého zrušení nouzového stavu,
• výzva k vytvoření nezávislé komise pro vyšetření, jak bylo nakládáno s veřejnými financemi v době nouzového stavu,
• výzva k demisi vlády.
Blok Školství, čas 2:30:
Libor Vondráček: “Dobrý den, hlásím se Vám dnes 24. ledna z Konference Otevřené propojené Česko, kde je nyní po 12. hodině připraven blok týkající se vzdělávání. Úvod nebudu příliš prodlužovat, protože máme hodně zajímavých hostů, a každý z nich toho určitě má dost, co by chtěl říci, případně vzkázat či se zeptat pana ministra školství Plagy. Na začátek se určitě hodí zmínit (a velmi poděkovat), že právě tyto hosty sehnala iniciativa Vraťme děti do školy. Její řečnici, paní Mgr. Pavlu Drbalovou, jste mohli vidět na pódiu na Staroměstském náměstí dne 10. 1., stejně jako dva ze zde přítomných hostů – tedy pana Mgr. Bohuslava Coufala a maturanta Matěje Gregora. Pane Coufale, prosím, představte se našim posluchačům.”
Mgr. Bohuslav Coufal, promovaný pedagog, je ředitelem spolku EDU Institutu
Od roku 2007 se zabývá celoživotním vzděláváním, poskytuje nejen akreditované rekvalifikace pro lidi do 30 nebo nad 50 let, kteří mají potíže sehnat zaměstnání, ale organizuje ale také volnočasové aktivity. Pan Coufal je promovaný pedagog, ale je také trenérem lyžování a alpských disciplín.
Myšlenka: “Nestátní vzdělávání dospělých je postiženo restrikcemi vlády stejně jako jiné oblasti podnikání. Drtivé většině našich klientů on-line vzdělávání nevyhovuje. Vzdělání je vedle zdraví náš nejcennější statek. Je to naše investice do budoucna.”
Mgr. BC: “Dobrý den. Já to tady slyším trošku se zpožděním, takže se omlouvám, jestli budu trošku přerušovat. Dobrý den, já se jmenuji Bohuslav Coufal, jsem ředitelem spolku EDU Institut, který se věnuje nestátnímu vzdělávání především dospělých osob. Podnikám i v dalších oblastech, jsou to informační technologie. Musím říct, že fakt, že máme naše nohy rozkročené trošku širším způsobem nám umožňuje trošku elegantnějším způsobem přežít tuhletu dobu. Každopádně chci říci, že nejenom restaurace, posilovny, lyžařské areály jsou zavřené. Chtěl bych poděkovat iniciativě Chcípl pes, respektive restauracím, které jsou v tuto chvíli v první linii a za nás všechny proráží tuto bariéru, kterou nám vláda postavila, a tak nějak to za nás ostatní odnáší.
Abych se vrátil, my v podstatě už cca 6. až 8. měsíc nefungujeme. Vláda nám hází klacky pod nohy. Podnikání nám umožňuje s různými překážkami, sice občas umožní různá uvolnění, jenže problém našeho podnikání je takový, že kurzy musíte naplánovat, musíte se s klienty seznámit, musíte najít termíny, aby si čas našli klienti i lektoři. Uvolnění typu, že od zítřka otevřeme, můžete fungovat, ale ve čtvrtek se zase vláda rozhodne, že nám to za 5 dní zase celé zavřou, to pro nás v podstatě nic neznamená, to je pro nás jen zbytečná naděje, my nejsme schopni za tak krátký čas jakýkoliv kurz zorganizovat.
Rád bych ještě uvedl jednu věc. Hodně se mluví o distančním vzdělávání, je potřeba si ale uvědomit, že to je pouze doplněk vzdělávání, v žádném případě plnohodnotné vzdělávání nemůže nahradit. 90 % našich klientů tento způsob vzdělávání odmítá, chtějí prezenční formu vzdělávání.
Poslední věc, kterou bych rád v úvodu řekl: Vzdělávání vedle zdraví je náš nejcennější statek, je to náš vklad, investice do budoucnosti, pokud nás vláda o toto připravuje, tak nám nepřipravuje moc dobrou budoucnost.”
LV: “I já děkuji za tento úvod. Paní doktorko Jarolímková, s čím se na Vás a pedagogicko-psychologickou poradnu nejčastěji obrací děti a rodiče v době, kdy tu máme nouzový stav a probíhá výuka distančním způsobem, co je v současné době nejvíce trápí?”
2:37:
PhDr. Galina Jarolímková, psycholožka, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2, 4.
V poradenství pracuje od roku 1997, má i devítiletou praxi jako školní psycholožka na gymnáziu. Rozhovory s ní pro média je možno dohledat na adrese: https://pravednes.sk/JarolimkovaGalina.profil. Pro žáky, rodiče i pedagogy se starostmi s distanční výukou byla zřízena Poradenská linka pomoci na telefonním čísle 606 062 344 (od 8 – 16 mimo prázdnin, nejedná se o krizovou linku), případně můžou využít mail plp@ppppraha.cz.
PhDr. GJ: “Dobrý den, zvýšený zájem o služby Pedagogicko-psychologické poradny mi mapujeme už od dubna 2020, protože naše poradna jako jedno ze školských poradenských pracovišť nebyla uzavřena vůbec. Pracujeme jenom v nějakém omezeném režimu, museli jsme například zrušit skupinové aktivity. Jsme jedním z mála pracovišť, kde psychologové ještě mohou pracovat, vím od spousty svých známých psychologů, že jejich praxe jim je znemožněna. Takže dotazy jsou směřovány na nás. Na jaře to byly dotazy více k distanční výuce, jak se učit, jak to celé pojmout, jak přežít tu těžkou dobu. Jiný druh otázek nastal potom na podzim při přechodu z distanční výuky na prezenční, nebo v prosinci, kdy už jsme zaznamenali zvýšený zájem dětí o psychickou pomoc, narůstal významný podíl dětí se sebepoškozováním, s psychickými poruchami a podobně. Záběr je tedy široký. Obrací se na nás děti, rodiče, ale i učitelé.”
LV: “To, co jste zmiňovala je možná právě tím impulsem, proč budou rodiče předávat v úterý 26. 1. v 11:30 své vytištěné dopisy na MŠMT (Událost na Facebooku, rodiče na podatelnu a zástupkyně Vraťme děti do školy osobně panu řediteli PhDr. Tomáši Flieglovi). Iniciativa Vraťme děti do školy zveřejňuje dopisy nespokojených občanů se současným stavem ve vzdělávání na svých webových stránkách. Jedné z maminek bylo z MŠMT paní Mgr. Andreou Královou z Oddělení všeobecného vzdělávání odpovězeno: “Kdybychom byli přesvědčeni o škodlivosti distanční výuky, pak by se novelizací školského zákona nestala povinnou součástí výuky viz § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.” Paní docentko Havrlentová, jak vidíte distanční vzdělávání vy? (1)
(1) Doplňující citace: “Ozývají se hlasy, jak je současná forma dálkového studia prima a ohromná. Někteří by rádi, aby se on-line učilo už napořád. Distanční vzdělávání jako sociálně komunikační opatření – budiž, ale plnohodnotnou výuku „vysílání“ v žádném případě nenahradí. Jakoby vzdělání spočívalo pouze v nahrnutí pojmů a systémů do mozku. Vzdělávání je proces, vývoj, změna, nácvik komunikace a sociálních dovedností, jež lze zřídka získat o samotě.” Zdroj: Jeden rok v coroně z počátku distanční výuky v Čechách
2:39:
doc. PhDr. Darina Havrlentová, Ph.D., psycholožka, nyní na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, Katedra liečebnej pedagogiky.
“Poslaním a zmyslom liečebnej pedagogiky je človek, ktorý sa nachádza v ťažkej životnej situácii a potrebuje podporu vo vývine, pri sebauplatnení a účasti na živote. Mojím poslaním na katedre je učiť psychologické predmety, predovšetkým oblasť psychoterapie, ako ťažiskového predmetu, úzko spojeného s liečebnou pedagogikou. Vo vysokom školstve pôsobím viac ako 12 rokov, predtým som 23 rokov pracovala vo väzenstve ako penitenciárna psychologička, kde som sa venovala diagnostike a terapii obvinených a odsúdených osôb.” Velice zajímavý pořad s paní docentkou: Psychologička o dobe kovidovej, rúškach, děťov a dopadoch korona hysterie
Myšlenka: “Socializácia bez rovesníkov je ako život bez kyslíka. Sme tým, aké sociálne roly v živote zastávame.”
doc. DH: “Ještě jednou všechny zdravím. Je mi ctí, že mohu zde něco říci. Budu hovořit všeobecně, protože jsme už oddělenými státy. Nicméně určité věci probíhají bez ohledu na hranice a zákony jednotlivých zemí. Důležité je říci, že my jako lidstvo, jako poslední evoluční větev, která by měla tak nějak zastřešovat nějaký vývoj na této planetě, my se začínáme chovat velice macešsky, velmi agresivně, ubližujeme sami sobě. Nejhorší na tom je, že celého tohoto dění, které jsme tak nešťastně našlápli, jsou obětí především naše děti.
Lidstvo je naprogramované na sociální vztahy, kontakty, smysl existence každého z nás na této planetě je, abychom se sdružovali, kontaktovali, abychom si vyměňovali informace, emoce, abychom se navzájem posilovali, abychom byli užiteční jeden druhému, a bez přímého fyzického kontaktu to jednoduše nejde. My dospělí tomu rozumíme, my víme, že může občas přijít problém, s kterým se dokážeme o mnoho lépe vypořádat, ale co děti? Děti jsou naším zrcadlem, v rámci socializace jsou houbou, které nasávají naše vzory. Ony nerozumí tomu, co se děje, jednoduše jen dělají to, co jim dospělí řeknou, nařídí, předvedou, podle toho se chovají.
Když vidím na ulici rodiny s dětmi, kde 2 a 4 leté děti mají roušku na obličeji, to – řeknu Vám – je mi do breku. Před chvilinkou jsem koukla z okna a konečně jsem uviděla krásnou zdravou rodinku, otec, matka, tři děti, nikdo neměl žádnou roušku, to mne až tak blažilo u srdce.
Ale vraťme se věci, ta distanční výuka na určitou dobu k překlenutí problému, třeba zdravotnímu, na chvíli se to dá, ale zvolit to jako standardní způsob výuky, to pokládám za obrovské nebezpečí. Děti potřebují být ve škole, v kolektivu, aby se dokázaly v rámci socializace orientovat v mezilidských vztazích. Musí vidět reakce spolužáků, učitele, a to okamžitě a na místě. Musí mít možnost navzájem komunikovat, reagovat.
Dítě má tři pilíře sociálních rolí, které musí zastávat, je to v rámci rodiny (je dítětem, dcerou nebo synem), školy (je žákem, studentem, posluchačem, spolužákem), ve skupině vrstevníků (je kamarádem). To je to, co jsem uvedla v tom úvodním hesle. To jsou tři základní role, které musí naplňovat znalostně, emocionálně, sociálně, dokonce i biologicky. Škoda, že není součástí i nějaký pneumolog (pozn. red. odborný lékař plicních chorob), který by se vyjádřil k biologickému zrání dítěte. My ani nevíme, na jaké problémy máme našlápnuto. Protože v rámci biologického zrání dítěte tělo potřebuje kyslík, aby se plnohodnotně rozvíjely nejen plíce, ale celý organismus. (2) My už teď máme zaznamenané vážné případy onemocnění právě pro ty nešťastné roušky, které děti musí ve škole nosit. Další věc: Pustíme je do škol a dáme jim povinnost nosit roušky? Dětem? To je až na hranici týrání. Nemusíme se o tom bavit, protože tomu všichni rozumíme. Zdravotně už jsem to načala. Ale i sociálně: Dítě neumí odezírat, neumí tvář přečíst. Ano, oči jsou bránou do duše člověka, ale to nestačí. Evoluce zařídila, aby ta mimika celé tváře odevzdávala informace. nejen co říkáme, ale i jak se tváříme. A když dítě má permanentně zabraňováno v tom, aby mohlo vnímat, dochází k obrovským psychickým, psycho-sociálním, ale i fyzickým poškozením, kterými máme našlápnuto na obrovské problémy, u kterých si ani neumíme představit, kam až budou sahat, pokud se to co nejrychleji nezastaví, pokud se život nevrátí do normálních kolejí. Tak aspoň takhle na začátek, neboť se mi zdá, že už jsem hovořila dlouho.”
(2) Video německé neuroložky o škodlivosti roušek
Citace: “Pro děti a mládež jsou masky ještě nebezpečnější. Děti a dospívající mají přirozeně velmi aktivní a adaptivní imunitní systém a musí se neustále vypořádávat se zemským mikrobiomem. Jejich mozek je také šíleně aktivní. Je toho hodně, co je třeba vědět. Mozek dítěte nebo adolescenta touží po kyslíku. Čím více je orgán metabolicky aktivní, tím více kyslíku potřebuje. U dětí a dospívajících je každý orgán metabolicky aktivní. Krádež nebo omezení kyslíku v mozku dítěte nebo dospívajícího je nejen škodlivé na zdraví, ale je naprosto kriminální. Nedostatek kyslíku brzdí vývoj mozku. A škody, které způsobí, nelze zvrátit. Děti potřebují mozek k učení a mozek potřebuje kyslík. Nepotřebujeme k tomu klinickou studii. To je jednoduchá, ale nesporná fyziologie.
Vědomě a záměrně způsobený nedostatek kyslíku je velké zdravotní riziko a absolutní lékařská kontraindikace. Pokud se tak drastické opatření chtějí používat velkoplošně, tak musí být uvedeny jasné a závažné důvody. Musí být zkontrolovány odpovědnými interdisciplinárními a nezávislými orgány a úřady a jednomyslně schváleny. Pokud za 10 let exponenciálně porostou čísla demence, tak nám nepomůže přemýšlet o tom, co jsme mohli udělat jinak.”
LV: “Děkuju Vám. Je pochopitelné, že vy se díváte zejména na ten psycho-sociální a zároveň pedagogický rozměr dnešní situace. Na praktickou stránku stránku distanční výuky upozornil pan docent Salamon, který říká, že výuka bez zpětné vazby je poloviční. Mohl byste nám říci svůj pohled na výuku z hlediska toho, jak dobře lze vyučovat prakticky některé předměty na vysoké škole?”
2:45:
doc. Ing. David Salamon, Ph.D., nyní docent na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně a zároveň působící jako vědecký pracovník na CEITEC VUT.
Předtím, než přišel na VUT v Brně, dva roky působil na Stockholmské univerzitě a čtyři roky na Twente University v Nizozemí. Tento podzim osobně měl přednášky pro velkou skupinu i výpočtové cvičení pro menší skupinu studentů prvního ročníku. V současné době vede studenty bakalářského, magisterského i doktorského studia při závěrečných pracích.
Myšlenky:
1. “Výuka bez zpětné vazby je poloviční – pohled na výuku z hlediska zpětné vazby pro učitele, specifika prvního ročníku VŠ. Limity online výuky a pohled do zahraničí na OCW (MIT USA).
2. Současnou práci navíc lze využít i pozitivním směrem, aneb možná překvapivé důsledky online výuky a možnosti využití současné situace k přípravě „video učebnic“.
Otázky pro ministra: “Považuje za přijatelné, aby o uzavírání škol v celém kraji rozhodovala krajská hygienická stanice rovněž v době, kdy není vyhlášen nouzový stav? Uvažuje ministerstvo o podpoře přeměny online výuky na materiály podporující standardní výuku (“video učebnice”)?”
doc. DS: “Děkuji za slovo. V podstatě, učitelé do on-line výuky musí vložit více energie, musí výuku předělat (oproti tomu jak běžně funguje), přičemž přednáška i pro několik stovek studentů on-line, kdy vyučující nemá žádnou zpětné vazbu, kdy nevidí, jestli studenti chápou, nevidí, jestli je to baví, kdy nemůže použít zábavné slovní obraty, které během přednášky probudí posluchače, taková výuka – když hovoříme o tom, co si ten student zrovna z této přednášky odnese – je opravdu poloviční, o hodně slabší. (3)
Má to jednu výhodu, a to poměrně velkou, na kterou se můžeme podívat, a to, že přednášku si student (posluchač VŠ) může pustit několikrát. U přednášek, kde běžně student jen sedí a případně se táže, se to distanční výukou (on-line) dá případně nějak vykompenzovat, daleko horší je to však třeba u cvičení, například výpočtové cvičení, vypadá to jednoduše, profesor něco píše na tabuli, studenti sedí v lavici. Jenže, jestli každý sedí doma sám, a nebo studenti sedí v nějaké skupině, to má velký vliv na to, co se naučí. Poněvadž ve škole vidí, že jeho kolega vedle to spočítá jinak. Třeba taky správně, ale jinak, jinou cestou. Takže se ti studenti učí i mezi sebou navzájem. Chtě nechtě to takhle funguje. Takže už když jsme u těch výpočtů, tak on-line výuka hodně pokulhává, no a u některých prací to nemůže fungovat už z principu vůbec.
I na ekonomické fakultě, nebo i jinde, kde není přímo potřeba laboratoř, tak tam diskuse, tedy to, že se lidi sejdou, že to proberou, hraje významnou roli, bez toho se v podstatě ten požadovaný výsledek dosáhnout.
Vysoké školy zjara improvizovaly, nějak to prošlo tím, že se to protáhlo do léta, kdy už vládní opatření nebyla, tak jsme to nějakým způsobem zvládli, na podzim jsme byli lépe připraveni, co se týče prezentací systému, přesto to není dlouhodobě udržitelné. V podstatě jsme takto přežít nějakou vážnou krizi, měsíc, možná, pokud se to potom nějakým způsobem dožene, ale fungovat takto rok, několik semestrů po sobě, to nedává moc smysl. Děkuji za pozornost.”
(3) Cituji: “Matějova matka je současně i učitelkou, takže dobře ví, v čem je osobní kontakt dítěte s učitelkou nenahraditelný: (Mgr. Pavla Drbalová) “Třeba že se učitelka podívá do sešitu dětí v průběhu výuky, když jde po třídě, podívá se, jak to děti zvládají, může je oslovit, může se jim podívat do očí, vidí, jestli se cítí dobře, nebo jestli jsou v rozpacích, jestli se začínají nudit… Jsem přesvědčená, že rizika nemohou vyvážit, vůbec se nemohou porovnávat s tím, o co teď ty děti přichází a co se jim děje.”
Iniciativa Vraťme děti do školy ve zprávách CNN Prima News
Matěj byl ve škole premiantem. Výuka na dálku zhoršuje jeho psychiku a ztrácí chuť do učení
LV: “Já se možná ještě rovnou zeptám Vás: Vy jste působil ve Stockholmu, také jste působil v Nizozemí. Máte odtud nějakou informaci, jak to teď probíhá na VŠ v zahraničí?”
doc. DS: “Aktuálně, co se týče VŠ, jsou na tom dost podobně. Např. ve Stockholmu mají také zavřené vysoké školy, s tím, že tam je ale systém výuky jiný. Oni vyučují v blocích. Mají třeba jeden předmět měsíc v kuse, což může ulehčit dohánění praktických cvičení. V Nizozemí také z velké části VŠ přešly na on-line výuku.”
LV: “Už jsme řešili státní sektor ve vzdělávání, běžné (základní) veřejné vzdělávání, ale současnou dobou je postiženo i vzdělávání celoživotní, které třeba dnes, při změně ekonomické struktury bude spousta lidí potřebovat, protože rekvalifikační kurzy a získávání nových dovedností jim můžou ulehčit situaci v době, kdy se turbulentně mění trh práce.
Teď otázka paní doktorce Galina Jarolímková, ředitelce pedagogicko-psychologické poradny, jak by dnes mohli rodiče pomoci svým dětem po psychické stránce, pokud nemohou dostat rady přímo od Vás?”
2:51:
PhDr. GJ: “My jsme od ledna tohoto roku spustili Poradenskou linku pomoci (pozn. red.: na telefonním čísle 606 062 344 od 8 – 16 mimo prázdnin, nejedná se o krizovou linku, případně můžou využít mail plp@ppppraha.cz), což je takové know-how naší poradny, kde se střídají všichni pracovníci naší poradny, kam můžou volat všichni žáci, rodiče i pedagogové se starostmi s distanční výukou. Takové ty základní otázky, co se týkají psychologů pedagogicko-psychologických poraden jsou jim tam zodpovězeny. Já jsem velmi hrdá na to, že jsme tuto linku spustili. Je to jedno z primárních nápomocných kroků pro rodiče a děti, poněvadž situace opravdu je složitá.
Já si osobně myslím, že rodiče tady nejsou od toho, aby děti učili. Rodič by měl dát maximálně nějakou podporu ve výuce dovysvětlením, ale jejich úkol je především dodat psychickou podporu. Je potřeba s dětmi mluvit na rovinu, způsobem adekvátním jejich věku. V žádném případě nechci, aby se to bagatelizovalo, ale trošku tu rovinu současné situace odklonit, bavit se o pozitivních věcech, jít na procházku, jít si zasáňkovat, pokud ta možnost je, vyvětrat se. Myslím si, že trávení času s rodinou je pro psychiku dítěte strašně moc důležité. Jak paní docentka Havrlentová říkala, jsou to naše obrazy. Rodiče jsou dnes pod strašným tlakem, chybí jim pracovní zařazení, jsou bez peněz, v rodinách je situace velmi těžká, v rodině může být úmrtí, což je také jedno z častých témat, se kterým se děti na nás obrací, protože občas mají pocit viny z toho, že umřela paní učitelka, nebo prarodič. Takže je potřeba s dětmi o tom mluvit. Je potřeba, aby i rodič řekl dětem, co prožívá, ale také, aby rodič byl pro dítě a vyslechl, co se děje dětem. Dospělým můžou některé situace přijít malicherné, ale jsou to problémy našich dětí, je potřeba dětem naslouchat, věnovat se jim. Hodit ty naše starosti trošku za hlavu, a současně nebagatelizovat problémy dětí.
Děti jsou nositeli naší budoucnosti. My se neustále bavíme o epidemii, ekonomických dopadech, ale já si myslím, že bohužel psychický dopad na děti, které jsou naše budoucnost, mohou být po stránce vzdělanostní i psychické zdevastovaný. Takže: věnovat se dětem, zaměřit svou pozornost na něco jiného než jen na virus, protože ten tady po nějakou dobu s námi bude, ale věnovat se i aktivitám pozitivnějším… Bavit se třeba o minulosti, ale i o budoucnosti, co bude, až zase bude dobře.”
LV: “Děkuji. Jistě je důležité, aby si rodiče uvědomili, jak důležité pro jejich děti je, když jim věnují svůj čas, i když situace ani pro rodiče není nijak lehká. Líbilo se mi, jak jste říkala, že rodiče by tu neměli být jen od toho, aby své děti učili, ale právě aby je spíš psychicky podpořili a vychovávali je, tedy dávali jim dobrý vzor a byli pro ně obrazem. Dnes ale musí vzdělávání často suplovat. Paní docentko Havrlentová, dokázala byste nám říci, jaké procento vědomostí oproti klasické výuce získá dítě, které je odkázáno na distanční výuku a věnuje se mu především rodič? Vy jste doposud mluvila o té sociální stránce, ale i ve vědomostech bude jistě velký rozdíl.”
2:55:
doc. DH: “I kdybychom se bavili jen o jednotlivých dětech, které s tím mají problémy, které velmi strádají tímto nešťastným způsobem vyučování, tak už to by bylo pro stát velká ztráta. Tento (distanční) způsob vyučování je možný (přijatelný), jak hovořil pan docent Salamon, po nějakou dobu, měsíc, na překrytí nějaké doby, ale je nešťastný při nastavení na delší dobu. Vidíme, že problémy se linou od základní po vysokou školu. Studenti sami říkají: Vraťte nám školu! Vraťte nám vyučování! Já mám dva vnuky. I oni jsou z toho nešťastní, i přesto, že rodiče jim zajistili špičkovou techniku.
Děti potřebují se navzájem nahánět, škádlit, smát se a občas mít i nějaké malé drobné spory, které si mezi sebou (vrstevníky) řeší, oni na sebe a učitele musí vidět, reagovat. Ten klasický sociální kontakt je ničím nenahraditelný.
Paní kolegyně doktorka Jarolímková hovořila, že rodič by měli dělat maximum pro své děti, aby po psychické stránce byli postiženy touto novou nečekanou situací, ale já tvrdím, že i to je málo. Děti potřebují svůj sociální prostor rozšiřovat. Potřebují navštěvovat kroužky, sportoviště, dětská představení, chodit na výlety nejen do přírody, vidět, vnímat i cítit jiné sociální skupiny, takové zážitky jsou pro ně velmi důležité, obohacující. Ano, o toto se má normálně rodič postarat, ale jak dnes může? Kvůli současným těžkým omezením chodí třeba prarodiče tajně na oslavu narozenin svého vnuka? Je tohle normální? Toto je neskutečné. Lidé to velmi těžko snášejí. Velmi těžko se s tím vypořádávají. V rámci tohoto nešťastného období se snažíme dělat maximum.
Pro děti jsou sociální potřeby o mnoho větší, než pro dospělé. Neboť děti se teprve socializují. Zatímco my dospělí už socializovaní jsme, nebo bychom měli být. Ale i když jsme dospělí a jsme socializovaní, to nestačí. My neustále musíme potvrzovat ty naše vazby a vztahy. To je také velmi důležité. Zatím děkuji.”
LV: “Děkuji. Vy jste asi myslela ty úplně nejmenší, když jste říkala, že je důležité, aby se škádlili a naháněli. Problém u takových dětí je jistě jiného rozměru, než třeba u mládeže.
Pane docente Salamone: Myslíte, že kdyby VŠ měly možnost samy nastavit režim výuky v dnešní době, podle svých možností, že by dokázaly zajistit výuku aniž by ohrozili situaci našeho zdravotnictví? Jsou potřeba stejná pravidla pro všechny vysoké školy bez ohledu na to, jakého jsou typu?”
3:00:
doc. DS: “I v rámci jedné vysoké školy se fakulty liší. Výuka není všude stejná, má různou míru praktické výuky. My jsme byli zavřeni ještě před nouzovým stavem a rozhodnutím hygienické stanice, což bylo zvláštní, někdo to už na podzim trochu očekával, někdo ne. My na VŠ si ale nemůžeme tak úplně učit, co chceme. My jsme se zavázali před akreditační komisí, že nějak naplníme studijní program, který garantujeme po odborné stránce.
My bychom potřebovali vidět světlo na konci tunelu. Nejistota je hrozná. Studenti neví, kdy budou mít státnice, co budou muset splnit, aby k nim byli puštěni, to se neustále mění. Normálně platí, že student musí mít hotový nějaký počet laboratoří, nějaký experiment, najednou to nejde dělat. Profesoři se snaží nějak vyjít vstříc, ale také tápou, poněvadž jsou omezeni z vnějšku. My jsme sice samostatná jednotka, ale máme nějaké povinnosti, které jsou dlouhodobě dané.”
LV: “Teď už se dostaneme k panu Coufalovi. Zeptám se ještě jednou, co si myslíte vy, pane Mgr. Coufale? Mohly by soukromé vzdělávací agentury fungovat v dnešní době bezpečně bez toho, aby jim do toho stát jakkoliv mluvil? Může si vzdělávací agentura nastavit pravidla specifická pro určitou sortu lidí, kterou běžně učí? Protože samozřejmě u starších klientů je potřeba dávat velký pozor, nicméně učíte i mladší, kteří se také potřebují rekvalifikovat, aby si našli jinou práci ve chvíli, kdy se dá předpokládat, že jejich odvětví bude na úpadku. Dovedete si představit, že byste si v dnešní době nastavovali podmínky nějak přijatelně s ohledem na přesah do zdravotní sféry?”
Mgr. BC: “Já si myslím, že je to naprosto nezbytné. Vzdělávání je poměrně živý organismus, který se neustále mění, reaguje na vnější podmínky, pedagog musí reagovat na skupinu, která s ním pracuje. Je na místě, aby v tomto směru byla věnována důvěra lidem, kteří to vzdělávání provádí, lektorům, organizacím, které se vzděláváním zabývají. Myslím si, že by úplně stačilo to základní nastavení, jako to mají dnes třeba supermarkety, tedy počet metrů čtverečných na jednoho klienta, apod. Pak už je na organizátorech, aby maximálním způsobem zabezpečili, aby to odpovídalo jak aktuální situaci epidemiologické, tak potřebám klientů. Osobně se domnívám, že z pravidel tří R je nejdůležitější jedno R, a to je rozum.”
LV: “Děkuji za toto vypíchnutí důležitého prvku. Zeptám se paní doktorky Jarolímkové, Vy jste říkala, že jste nově otevřeli linku pro rodiče, děti a učitele… Jaké věkové skupiny se nejčastěji hlásí, že mají v aktuální době problém? Sám bych tipoval, že jsou to puberťáci. Je to tak?”
3:03:
PhDr. GJ: “V tuto chvíli jsou to především ukončující ročníky základní školy, maturanti, studenti závěrečných ročníků učebních oborů. Já mám pocit, že se na učební obory v České republice jaksi pozapomnělo. Stále se řeší základní školy, a středoškoláci, ať už jsou to maturující obory, nebo jsou to obory učební, tak jsou trošku v pozadí.
My jsme poradna pro Prahu 1, 2, 4, oblast s téměř největším počtem středních škol v obvodě, tak jsem si za uplynulý týden nechala od ředitelů některých středních škol vypracovat metodiku, jakým způsobem by oni viděli návrat svých studentů do praktické výuky. Jak můžeme chtít po kuchaři, aby nám uvařil svíčkovou, když to umí uvařit pouze teoreticky. Nebo jak chtít třeba po soustružníkovi, aby nám něco vysoustružil, když nemá doma soustruh. Bylo mi odpovězeno z velkých učilišť jako je Jarov nebo Zelený pruh, že na to oni jsou připraveni, že by se to dalo za určitých přísných hygienických podmínek zvládnout naprosto v pohodě.”
LV: “Opět tedy potvrzujete to, co se domnívám i já, že lidé na front-endu si vždycky najdou nějaké řešení, jak se k tomu postavit, aby to přineslo požadované efekty a zároveň, aby se nevystavili riziku. Chtěl bych se zeptat poslední dotaz na Slovensko, kde je situace dnes velmi podobná, jako u nás: Máte také tu zkušenost, že největší problémy mají děti, které jsou v přelomovém věku, tedy někdy okolo 15 až 17 let, kdy se často rozhodují o své budoucnosti?”
3:06:
doc. DH: “Určitě. Přiznám se, spíše teoreticky odpovím na tuto otázku, poněvadž jsem se nezabývala statistikami. Ale určitě potvrzuji, co jste naznačil. Tento věk je velmi citlivý. V tomto věku se mladiství rozhodují jak dále, jaké studium, na co se zaměřit, co má být náplní jejich budoucnosti. V této době to pro ně musí být velmi komplikované, když vše probíhá on-line, ve virtuální rovině. To je další balík problémů, které se teď vyskytují, řeší se za pochodu, a my nejsme schopni odhadnout, jaké dopady to bude v budoucnu mít. Paní kolegyně Jarolímková naznačila, že situace je velmi vážná, je komplikovaná. I když se pro to ze strany zainteresovaných koná co nejvíc, určitě se vyskytnou problémy, se kterými se budou muset potýkat školy, poradny.
Na vysokých školách jsou studenti téměř dospělí lidé, vývin osobnosti se završuje mezi 22. a 25. rokem, takže jsou v tom procesu na konci, přesto to sami to vnímají jako velmi nešťastné, je jim to líto. Jsou mezi nimi ti, co si už čuchli k vysokoškolskému životu, ten jim velmi chybí, ale nejrizikovější jsou právě prváci, kteří teď nastoupili, a učí se pouze on-line, oni vůbec nejsou zorientovaní, nerozumí tomu dostatečně, upřímně Vám řeknu, že je to náběh na flákání… Oni nemají kontrolu, ten živý, přímý kontakt, nevěnují tomu tolik času, tolik energie. Nepociťují, ani nemají vytvořený vztah k té “alma mater” (“matce živitelce”), od které mají získat vzdělání. Skoro nikoho neviděli, nikoho neznají, akorát se tu a tam spojí v rámci nějaké výuky. Je to zlé. Vraťme věci do normálu, nebudu to propojovat s jinou problematikou, vraťme to tam, kde to má být, dejme šanci tomu, aby se věci napravily, aby fungovaly tak, jak předtím byly ověřené a jak přinášely výsledky pro studenty a žáky.”
LV: Než dám prostor panu Coufalovi, aby se vyjádřil k těm o něco starším lidem, chci se zeptat paní doktorky Jarolímkové, jak závažné je to, že se dětem změnily návyky, například nemusí vstát ráno v 7 tak, jak byly zvyklé, připravit se do školy, obléci se, mít nějaký denní režim. Dneska může být v podstatě výuka prováděna tak, že studenti zůstanou ležet v posteli a můžou vylézt až ve 12 hodin. Je to nějak zásadní problém?”
3:09:
PhDr. GJ: “Záleží na jako školu to dítě chodí. Já mám jedno dítě ve třetím ročníku gymnázia, tam dcera začíná výuku v 8 ráno a končí v 6 odpoledne, k tomu má spoustu seminárních prací, které musí v mezidobí udělat, takže záleží na škole. Znám případy, kdy děti mají třeba jenom dvě hodiny distanční výuky a mají hodně samostatné práce. Určitě je to teď hodně na učitelích, jakým způsobem oni nastaví režim, jak to budou kontrolovat, samozřejmě je to i o rodičích.
Já si nemyslím, že distanční výuka je něco tak šíleného. Děti se naučily v rámci toho spoustu z IT technologií, ale naprosto souhlasím s tím, že to může být pouze a jenom doplňková forma výuky. Ale čeho já se v tuto chvíli obávám v rámci současného vzdělávání je nárůst kyberšikany, které se obávají jak děti, tak i učitelský sbor. My jsme doposud nebyli zvyklí touto formou přednášet, ale už máme informaci ze škol, že někteří žáci, třeba učebních oborů, nebo deváťáci si učitele nahrávají, a pak pouští na sociálních sítích. To je taky ten jeden z fenoménů, který tam je, a to je potřeba taky pohlídat. Nemůžu říci, že to mají v kompetenci rodiče, protože ti chodí do práce a nemůžou s dětmi sedět 8 hodin u počítačů, ale nějakým způsobem je potřeba i toto napravit.
Myslím si, že u menších dětí, pokud nemají úplně jen tu on-line výuku, tak nastavit režim podobný, jako je ve škole. Starší děti by mohly začínat malinko později. Ale neměly by u učení sedět do pěti, šesti, do večera, protože to vede k výrazné závislosti.
Jiné plus, které distanční výuka dala je, že si děti uvědomily, že jim ty počítače a sociální sítě nestačí. Že potřebují přímý sociální kontakt s vrstevníky, ten face to face, ne přes obrazovku. To by si asi těžko uvědomily, kdyby tohleto nezažily. Sama vidím takové příklady ve svém okolí, kdy děti potřebovaly se jít s kamarády proběhnout ven, což je pro ně daleko zajímavější. To by si nikdy neuvědomily bez distanční výuky, že se navzájem potřebují.”
LV: “Myslím, že Vaše slova může potvrdit skoro každý rodič, že jejich děti se najednou do školy těší tak, jak se dříve vůbec netěšily. Takže zřejmě si uvědomily, že sociální sítě pro ně nejsou dostačující. Tím, že máme nouzový stav teď prodloužený do 14. 2., jsou zakázaná kina a jiné záliby mladých, tak možná těm už větším studentům chybí i možnost vzít kamarád kamarádku do kina a třeba si i tak nějak šáhnout na kolínko, zkrátka mít tam takový zážitek, který k tomuhletomu věku jistě patří. Odebráním jednoho kolečka z orloje se naruší nejen vzdělávání, ale i sociální život mladých, pro které to může být citelné. Zeptám se pana docenta Salamona, jestli by chtěl na závěr něco doplnit k vysokoškolské pedagogice.”
3:13:
doc. DS: “Já bych dodal jednu věc. My se na své studenty nedíváme jako na děti, naši posluchači se už mohou sami rozhodovat, mají už dost rozumu. My jsme byli připraveni zavést něco, co se nazývá hybridní výukou, že by část studentů chodila prezenčně, část by měla výuku on-line. Tím bychom se otevřeli alespoň částečně. Student by se musel zodpovědně rozhodnout vzhledem ke své vlastní rodinné a zdravotní situaci, jestli přijde nebo nepřijde. Myslím, že na vysokých školách ta možnost by být měla, tím bychom se mohli otevřít minimálně pro závěrečné, i pro ty první ročníky. Děkuji.”
LV: “Děkuji. Zeptám se teď bakaláře Jakuba Kadlece, který už má část vysokoškolského vzdělávání za sebou, souhlasíte s tím, co tady zaznělo? Dodal byste z pohledu studenta ještě něco, co tu nebylo zmíněno?”
Bc. Jakub Kadlec, student VŠ ČZU Praha, fakulty životního prostředí
Myšlenka:
1. Praktická výuka distančním způsobem není možná (doma nemáme stejné technické vybavení), výuka není tolik efektivní jako prezenční, chybí mi cvičení v oboru, ale i osobní kontakt s profesory (korekce, výklad).
2. Život bez kontaktu s vrstevníky a školy, kterou jsem si vybral, je velmi depresivní a člověk ztrácí důvod žít.
Otázka na Plagu: Proč vláda neumožní aspoň praktickou výuku na VŠ? Většina evropských států umožňuje přítomnost studentů na vysokých školách.
3:14:
Bc. JK: “Já musím tedy se vším souhlasit, pro nás je to také komplikované, jako pro všechny ostatní. Myslím si, že kombinovaná hybridní výuka by byla suprová. Mně strašně chybí ta cvičení. Nemám žádnou možnost si to vyzkoušet. Tento semestr jsme měli jet na rekultivovaný lom. Já jsem se tam sám z vlastní iniciativy vypravil, ale když jsem na to koukal, tak jsem tam neviděl to, co by mi jistě ukázal profesor. Strašně mi to chybí. Kdybychom tam jeli alespoň po nějaké skupince 20 lidí… Ta cvičení nelze nahradit. To už v životě neuvidím. Teď mám létat s dronem. Já jsem v životě dron nedržel v ruce, nevím, jak se to dělá. Mám se to učit, ale nikdo mne k tomu nepustí. Chybí mi kontakt s profesory, se studenty, abych se jich mohl zeptat, co mám dělat, když něčemu nerozumím. Při on-line výuce se mohu zeptat, ale je to na dlouho. Třeba na dovysvětlení od profesora, když nevím, jak přesně to myslí, nevím, jak bude reagovat, jestli se nebude na mne zlobit, že by mou otázku mohl pojmout špatně, protože občas to z počítače vypadá špatně. Já bych byl moc rád, kdybych mohl mít alespoň nějakou výuku, aspoň něco vidět. Jsem sociálně distancovaný, vůbec nevidím mé spolužáky, na psychiku je to velmi náročné. Já jsem bral vzdělání jako jedno z nejdůležitějších v mém životě, moc mne to bavilo, bylo to něco, co mne dělalo šťastným, co jsem chtěl dělat, bylo mi to odepřeno. Měl jsem už i takové stavy, že jsem neměl důvod žít, neměl jsem žádnou zábavu, byl jsem jen doma. To je vše.”
LV: “Možná aktuální zpráva: Pátý stupeň nově upravené tabulky PES nařizuje distanční výuku na všech stupních s výjimkou mateřských škol, speciálních škol a 1., 2. a 9. ročníků základních škol a závěrečných ročníků středních škol a konzervatoří. Praktická a laboratorní výuka posledních ročníků vysokých škol může probíhat v maximálním počtu 20 osob, zbytek mají obstarat individuální konzultace. Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jak-se-zmeni-pes-do-divadla-s-respiratorem-i-navrat-deti-do-skol-138822 To je aspoň nějaká změna. Zeptám se tedy, Matěji, zaznamenal jsi tuto informaci? A když jsi psal dopis panu Plagovi, co v něm bylo?”
Matěj Gregor, maturant, ostravský student maturitního oboru počítačových sítí
Myšlenky:
1. Současní maturanti přišli o praxe v třetím ročníku a jeho velkou část, stejně tak přišli o jakoukoliv praxi v posledním ročníku. Nejsou tedy dostatečně připraveni na praktickou maturitu na mnoha odborných předmětech napříč obory. I když se teď vrátíme do škol, je to pozdě a ztrátu studenti nedoženou.
2. Není důvod, aby dospělí studenti maturitního ročníku nemohli minimálně po skupinkách chodit do školy při dodržení opatření. Učitelé také někdy učí přímo ze školy a jsou spolu v kontaktu. Maturanti jsou dospělí lidé a mohou jednat na vlastní zodpovědnost.
Otázka na Plagu: Jakým způsobem upravíte praktické maturitní zkoušky na odborných školách, když současní maturanti přišli o odborné praxe ve 3. ročníku a sedm měsíců prezenčního studia. Na distanční výuce se totiž praktické předměty učit nelze.
3:17:
MG: “Krásný den. Já jsem samozřejmě zaznamenal tu informaci o nové tabulce PES, konkrétně o 5. stupni, při kterém se nějakým způsobem učit může, nám to tedy škola posílala mailem. Ale ono je to podmíněno panem ministrem v tom, že dokud neklesne počet hospitalizovaných lidí tuším o několik tisíc na tu polovinu, tak se do škol nevrátíme. Co se týče návratu k praktické výuce, to je samozřejmě priorita úplně pro všechny. Kdybychom se měli vracet do školy, tak hlavně kvůli praktické výuce, přípravě na maturitu, kvůli tomu, aby se alespoň částečně dohnalo to, co se zameškalo. Ale pokud to bude podmíněno poklesem hospitalizací o několik tisíc s tím, že hospitalizace někdy klesnou o deset, jindy stoupnou o třicet, tak to opravdu nevím, jestli je to nějaká změna.
LV: “Matěji, zeptám se, ty jsi studentem oboru počítačových sítí, jak je třeba v tvém případě složité se ty věci učit bez kontaktu s učitelem?”
MG: “To je těžké velmi, samozřejmě nějaká možnost učit se to z domova tu je. Je tady nějaká teorie, i ve škole prezenčně bychom se tu teorii učit museli. Takže v tomhle ta distanční výuka na některé věci stačí. Co se týká té praktické části, to určitě nestačí ne proto, že by to nešlo vysvětlit. Ale proto, že student – stejně jako říkal přede mnou Jakub s tím dronem, nebo paní doktorka zmiňovala soustruh, my nemáme doma tu výbavu, tak je to ve většině odborných oborů úplně stejně. Vždycky máte něco, co se doma naučit nemůžete. Kdybych to měl vztáhout k tomu mému oboru, jsou to servry, jsou to zařízení typu ……… zkrátka zařízení (počítačové sítě), která stojí desítky tisíc korun, právě proto chodíme do té školy, proto je ta škola kupuje, protože to dělá tu školu školou. Poskytuje Vám něco, co se prostě nemůžete naučit sami. U těch počítačových sítí je to hodně náročné. Nejhorší na tom je, že čas se krátí, a i kdyby nás teď pustili do školy, tak opravdu nevím, jestli jsme schopni ten rok doma dohnat v těch pár měsících do maturity. A jestli na to bude vůbec prostor celou dobu. I pokud se vrátíme do školy, tak nevíme, kdy nás zase zavřou. U výuky visí strašně moc otazníků a ministerstvo ani nezmiňuje nějaké alternativní možnosti. Toho se asi bojíme prozatím nejvíc.”
LV: “Matěji, děkuji i za to, že jsi už byl aktivní a napsal jsi ministru Plagovi sám z vlastní vůle dopis. Já připomenu, že 26. 1. se spolu s iniciativou Vraťme děti do školy budou předávat dopisy ministerstvu školství kolektivně. A já vás teď tady vidím všechny přes mřížku a mohu se tedy zeptat, jestli chce ještě někdo něco říci.. A možná je dobré teď podotknout, že tento způsob komunikace nastavuje limity, které jsou jistě zřejmé i během výuky…”
O školství ostatní:
Čas 4:47:
Miroslav Ševčík
“Lidi, vemte zdravý selský rozum do hrsti a přemýšlejte… Než se tady vyhlásil lockdown, omezení, která stanovuje vláda, tak jsme měli podíl pozitivně testovaných do 20 %, když se podíváte na klouzavý vývoj sedmidenní, vůbec nic se od té doby nezměnilo, spíš se to zhoršilo. To znamená, že je naprosto zřejmé, že žádná s těch opatření nefungují, nepomáhají. Dokonce, že se manipuluje se statistickými daty. Na oficiální stránce MZ, kde byla dřív publikována dostupnost lékařů a sester na ARO a JIP, tyto údaje se přestaly zveřejňovat, protože se nehodily do krámu. K nedostatku zdravotnického personálu přispělo samozřejmě opatření, že děti nemohou chodit do škol, pak je musí hlídat maminky, přičemž část z nich jsou zdravotní sestřičky. A to nemluvím o mnohem větších škodách, které vzniknou právě v souvislosti s tím, že vzdělání se teď poskytuje tou scestnou formou pomocí on-line výuky, nemluvím o naprosto devastujících škodách na psychickém a fyzickém zdraví lidí, kteří toho mají samozřejmě již dost. Opatření, která se dělají plošně, a to na celém světě, jsou zcela debilní. Žádný z politiků nemá odvahu říci, že se bojí mediokracie, která v podstatě určuje to, co se bude dělat. …. 5:07: Politikové podlehli mediokracii a zájmovým skupinám celosvětově. 5:37: Komunisti si alespoň podmínili prodloužení nouzového stavu tím, že konečně půjdou naše mláďata do škol. Já to považuju za jednu z nejdůležitějších věcí, pane Bože, vraťte děti do škol. Umožněte nám na vysokých školách učit prezenčně. Vždyť to je totální zhovadilost. Aby se těm, kteří jsou nejméně ohroženi, bránilo v tom, aby chodili normálně do školy. Já tedy nevidím v budoucí vládě nikoho jiného než Trikolóru…. Doufám, že Svobodní budou s Trikolórou spolupracovat. Doufám, že tak bude moci kdyžtak brzdit nesmysly, která dělá stávající koalice…”
