Odpověď strachujícím se učitelům, kteří se bojí otevření škol (dopis byl napsán jedné konkrétní paní učitelce ZŠ)
Vážená paní magistro,
děkujeme za Váš komentář a především za to, že jste přišla na demonstraci. Je vidět, že Vám budoucnost země není lhostejná.
Proč Vás tolik děsí komunitní přenos viru SARS-COV-2 ve školách? Většina lidí ani nezaregistruje, že se s virem potkali. Menší část si všimne, poleží, a jde dál. Minimum lidí má problém a někteří s pozitivním výsledkem testu zemřou (většinou po delším období nějaké jiné vážné choroby). Smrt není novinkou (je naopak jedinou jistotou v životě člověka) a těžký průběh virového onemocnění také ne (viz například chřipka, nebo mononukleóza). V čem je COVID 19 strašidelnější než cokoliv jiného (rakovina, AIDS, autoimunitní onemocnění)?
Jsem také učitelka a v době chřipkových epidemií jsem učila ve třídách, kde z 28 dětí zbylo 9. To přeci také znáte. Suplovali jsme, až jsme padali na ústa, ale vláda nezavírala ani obchody, ani školy, ani nijak nepostihovala lidi, kteří si dovolili vyjádřit jiný názor.
Každý má dnes už nějakou zkušenost s tímto velice medializovaným onemocněním COVID 19 buď osobní, nebo ze svého okolí. Není žádným tajemstvím, že staří lidé umírají od listopadu v domech pečovatelských služeb výrazně více než v minulých letech, minimum z nich však v souvislosti s onemocněním způsobeným virem SARS-COV-2. Mnozí zmírají žalem, stresem, který zhoršuje jejich už tak často obtížnou zdravotní a životní situaci. Každý rok probíhá v podobných zařízeních omezení návštěv, ale je to pouze jednou za rok na 14 dní. Vyhlášení chřipkové epidemie probíhá při 1600 až 2000 nemocných (tedy příznakových) lidí na 100 000 obyvatel, vyhlašuje se pouze místně (okres, kraj) a o zákazech do zařízení rozhoduje ředitel ústavu.
Na druhou stranu mnozí starší či polymorbidní pacienti (s diagnózami obezita, astma, onkologické onemocnění apod.) Covid 19 prodělali, jsou doma a v pořádku. Z pohledu některých z nás jsou tedy horší opatření než nemoc. Ale každý má samozřejmě jinou zkušenost a jiný názor.
Kdo je zodpovědný za vytváření strategie pro řešení epidemiologické situace v zemi? Myslíte, že jsou to učitelé, kteří chtějí učit? Zoufalí rodiče ještě zoufalejších, psychicky strádacích izolovaných dětí? Ne, strategii má vymýšlet vláda. A ta strategie má směřovat k blahu a spokojenosti většiny! Je v tuto chvíli spokojená většina? Vy jste spokojená se svým životem v posledních deseti měsících? Jak dlouho si přejete žít v takovémto nastavení společnosti? Jak velkou možnost máte změnit svůj život a učinit jej příjemnějším? Mnoho z nás dost mizivou (jak pro sebe, tak pro své děti, i když se třeba o nikoho ze svých blízkých z důvodu COVID 19 neobávají). Ve společnosti jsou lidé různých oborů, kterým bylo ze dne na den zcela zakázáno pracovat a kromě ilegální činnosti nemají žádnou šanci, jak se ke své práci (která je třeba naplňuje a ve které jsou profesionály) vrátit. Do ilegální činnosti se nám nově zařadilo hraní divadla, stříhání vlasů, předcvičování v tělocvičně apod.
Na demonstracích není dost času vysvětlit vše, každý předstupující dostane jen určitý omezený čas a musí se prezentovat heslovitě. Chápu, že lidi, kteří s vystupujícím úplně nesouzní, to může dost rozhodit. Více informací je ale na webových stránkách. Četla jste na stránkách Vratmedetidoskoly.cz dopisy a příběhy dětí a jejich rodin? Vás to nechává chladnou? Nás ani trochu. Každá matka dala svůj život v sázku, když přiváděla své děti na svět. A každá je v případě potřeby naprosto připravena to udělat kdykoliv znovu.
Dovolte nám trošku podrobněji vysvětlit celý náš záměr:
V souladu s mnoha občany i odborníky požadujeme:
- neodkladné a bezpodmínečné otevření všech škol (nikdo nepředložil argumenty, proč jsou zavřené, nevyhodnotil epidemiologický efekt zavření, nezveřejnil cost-benefit analýzu), požadujeme všechny děti ve škole, bez rotací, bez vyhrožování opětovným zavřením – působí to tragicky na dětskou psychiku, znemožňuje plánování rodičům i učitelům,
- bez povinných podmínek roušek, odstupů, dezinfekce, testování, vakcíny – u žáků i učitelů (lze akceptovat orientační měření teploty, roušku jen dobrovolně, pro pedagogy spadající do ohrožené skupiny požadujeme atestovaný respirátor),
- s možností v této těžké době zvolit a získat individuální plán či zůstat na distanční výuce (např. formou konzultací), pokud studentům nebo rodičům navštěvování školy v této době přijde příliš nebezpečné (pedagogové, kteří se cítí ohroženi, by měli mít možnost zůstav v pracovní neschopnosti, dokud se nebudou cítit bezpečně – např. díky kvalitnímu respirátoru či dobrovolnému očkování).
A nedáme pokoj, dokud to nebude. Národ, který nechrání své mladé, je odsouzen k záhubě. Jak zaznělo na demonstraci: Zasazujeme se za ochranu skupin občanů ohrožených onemocněním covid-19, ale NE na úkor našich dětí.
Myslíme, že následující si málokdo skutečně uvědomuje. Celý problém začíná už u toho, jak mluvíme. V iniciativě Vraťme děti do školy jsme přesvědčené, že každý zodpovídá za své zdraví sám sobě, svým životním volbám. Především dospělí, kteří už jsou schopni zvážit pro a proti, učinit svobodná rozhodnutí (např. kouřit-nekouřit, sportovat-nesportovat, používat-nepoužívat respirátor, pracovat v této firmě-odejít…). Dnes často používaná formulace „on mne nakazil“ přehazuje zodpovědnost za mé nezdraví, za mou oslabenou imunitu (způsobenou třeba psychickým traumatem nebo tím, že se neotužuji, nejím zdravě) na někoho dalšího. A když jde toto přehazování zodpovědnosti proti dětem (zavřeme školy, aby děti nenakazily učitele a své prarodiče), je to naprostá tragédie (dospělý nad tím může dle svého světonázoru mávnout rukou, ale dětem to vytváří pohled na ně samé). Z podobných myšlenkových pochodů vychází povinnost nosit roušky a očkovací politika, kdy je požadováno oboje po všech, protože dle této rétoriky nestačí, když se rouškou či očkováním budu chránit já, protože zásadní je, aby mne chránili všichni ti druzí. Je to zásadní chybná myšlenka („on mne nakazil“), která nám způsobila tuhle šlamastiku. Je to zcela zásadní kořen problému, zakopaný pes. Jenže pro mnoho lidí je to pohodlnější cesta. Poněvadž kdyby měli přijmout fakt, že za své zdraví mohou jen a jen oni, museli by se buď změnit, nebo zhroutit. Tomu se přirozeně lidská mysl bude vždy bránit (nepomohou argumenty ani logika). Nicméně touto obranou znemožňuje změnu k lepšímu, bohužel pro všechny. Tolik k psychologickým kořenům rozšíření této naší celosvětové krize (poněvadž moudří lidé vědí, že problém není ve virech…).
Dovolte, abychom Vás informovali, že veřejnost (tedy alespoň ta, která má doma děti školou povinné) v této době učitelům není ani trochu nakloněna. Pojďme se trošku zamyslet nad pohledem veřejnosti na nás učitele: Na jednu stranu jsme touto komplikací (covid a distanční výuka) dostali příležitost přiblížit se lidem, ukázat obtížnost a užitečnost naší práce, na druhou stranu jsme ji dle mého názoru nevyužili. Názor veřejnosti na učitele, tak jak ho denně sledujeme v mailech, které nám přicházejí, byl možná na jaře vcelku obdivný (rodiče si uvědomili, kolik práce díky učitelům nemusí dělat), na podzim se ale opět obrací spíš proti nim (rodiče se cítí učiteli zavaleni, přeúkolování, a navíc nevidí snahu učitelů jejich děti chránit před dušením rouškami, nevidí snahu učitelů docílit urgentního návratu žáků do škol!). Některým pedagogům – jak sama potvrzujete a jak o tom jsou zřejmě tedy správně přesvědčeni rodiče – současný stav vyhovuje, jiní – a v to doufáme my – se obávají postihů od nadřízených a kritiky od vystrašených kolegů. Ale dnešní doba nás vyzývá k osobní statečnosti – prezentovat svůj názor, postavit se nemoci a diktatuře. Není tedy na místě se nechat blokovat obavami z postihů a kritického názoru druhých.
My nemluvíme pouze za sebe, mluvíme především za lidi, kteří nám píšou (někdo za nebohé děti nahlas promluvit musí!). Cituji z dopisů, které nám přišly:
1)
Dobrý den, všechny vás zdravím a děkuji za vše, co děláte. Jako většina rodičů sleduji veškeré dění a fandím všem, kdo bojují pro všechny a za všechny. Když se můj 7 letý syn vztekal, že on musí do školy, kde má mít celý den náhubek, zatímco ségra si sedí doma (prý je škola bez ostatních dětí strašidelná), napadlo mě, že by starší dcerka mohla, když výuka nyní probíhá jen 4 dny v týdnu po cca 3-4 vyučujících hodinách, sepsat sama dopis vládě. Napsat, co dětem vadí, co by změnily… Narazila jsem!
Slova dcerky: „Proč bychom měly něco psát, když to nikoho nezajímá! Učitelé nic nedělají. Neučí, nezajímají se o úkoly, zřejmě nechtějí, abychom se vrátily do školy!“
Chtěla jsem jí povzbudit. Vysvětlila jsem jí, že studenti vždy bojovali.
Slova dcerky: „Učitelka se ani nepřipojí na hodinu, napíše až druhý den, že zapomněla! Tak co chceš?! Nikoho nezajímá, že sedíme celý den doma. Všem je to jedno! Jen opisujeme, učitele ani nevidíme, přihlašují se pozdě, někdy až po 20 minutách, téměř na konci hodiny. Tak proč bych měla něco psát.“
Tragické, jestli vnímá většina dětí tohle dění jako má dcerka: Zklamání, že učitelé a dospělí nic nedělají pro ně, za jejich životy… Děti nekomunikují s učiteli, protože učitelé nekomunikují s dětmi. Nějak všichni zapomněli, že dětský svět je jiný… Dcerce je 13 let. Mějte se hezky a snad se brzy všechny děti vrátí do svých životů.
Komentáře, které se objevily na naší fb stránce po poslední demonstraci na Staroměstském náměstí dne 10. 1., na které jste byla: „xxx Díky holky! Naše druhanda už rozesíla po spolužačkách zprávy a fotky. Kam se hrabe na Vraťme děti do školy Milion chvilek. Ti sice dokázali v době prosperity a neomezovaní základních svobod zaplnit Letnou, ale to je tak všechno. Vy jste dokázaly mnohem vic! Vrátily jste dětem touhu se vzdělávat! Že to má smysl a že jsou i učitelé, kteří se jich zastanou. Díky moc
xxxx souhlas, dcera (6.tř) nadšená též“
2)
Vážné dámy, iniciativo, prosím Vás, řešily jste i jak je možné, ze učitelé berou plný plat a my, matky – samoživitelky, doma suplujeme jejich práci a na ošetřovné nemáme nárok? Bud pětistovka (pisatelka je podnikatelka ve volnočasové aktivitě, kterou teď nesmí provozovat) anebo ošetřovné, oboje současně ne! Bojuje někdo za to, aby nám bylo toto vyplaceno i zpětně?
Vážená paní magistro, naším zásadním přáním je, aby byly všechny bytosti šťastné. Ale pro každého to štěstí vypadá jinak. A proto by měla existovat volba (nadšení provozovatelé adrenalinových sportů vidí asi rizika jinak než běžný pozemšťan). Nyní možnost volby není. Teď je přijatelný jen názor a chování, které laskavě dovolilo pár pánů ve vládě.
Přejeme Vám i Vašim blízkým, aby mohli zbytek života, ať už je jakkoliv dlouhý, prožít spokojeně v souladu se svým přesvědčením. A stejně tak to přejeme i ostatním. Pojďme se spojit a vybojovat svobodu, abychom zase mohli být rozdílní.
Děkujeme, že si spolu s námi přejete lepší budoucnost pro všechny.
Iniciativa Vraťme děti do školy
