Dopis vládě a poslancům: záleží vám na našich dětech?

Vážení členové vlády, vážený pane premiére, vážení poslanci,

Jsem mámou tří „dětí“, jmenuji se xxxxxxxxxxxxx je mi 41 let a celý svůj život se snažím směřovat k vlastní zodpovědnosti za svá rozhodnutí, za své tělo, za své zdraví. Velmi si zakládám na právu, svobodě a individuálním přístupu ke každému jedinci. Jsem původní profesí sociální pracovník a viděla jsem, zažila jsem co s lidmi separace od společnosti a rodiny dělá. Jak moc ovlivňuje zdraví jako komplex. Definice zdraví není jen o fyzickém zdraví, je to soubor fyzické, psychické a sociální pohody. A tak na zdraví musí být nahlíženo. Naplňujeme tuto definici, nebo jen slepě hledíme na statistiky? Ovlivněni strachem.

Dovolím si vás žádat jako máma, jako podnikatelka, jako zdravý občan, co tento stát podporuje svoji prací, přehodnoťte již přístup ohledně opatření proti Covid 19.

Způsoby, které volíte, jsou velmi nešťastné pro doposud zdravou část populace. Nevím, jestli si vláda reálně uvědomuje, že podnikatelé a rodiny jsou ty, které je platí. A postupně nás ničit je opravdu nelogické, nejsem si jistá, jestli někdo domýšlí důsledky těchto postupů. Mám strach z budoucnosti pro mé děti.

Nelogické, zmatečné, ničím nepodložené kroky ve formě zákazů a příkazů. Opravdu je toho ještě tolik v nás z dob socialismu? Opravdu nemůžeme fungovat na základě vlastní zodpovědnosti, empatie? Pro Boha co se to s námi děje. Kvůli strachu z viru ničíme, co se dá, co lidé roky budovali. Na ničem najednou nezáleží. Bezhlavě, slepě zakazujeme, přikazujeme ve strachu z viru, ve strachu o naše zdraví, náš život. Kdo z nás se ale o zdraví své a zdraví svých dětí ale opravdově stará? Jíme zdravě, nepijeme alkohol, nekouříme? Sportujeme, odpočíváme, radujeme se? Vážíme si běžně svého zdraví a zdraví svých dětí? Evidentně ne, jinak bychom si uvědomovali, že postup zvolené ochrany je velmi nešťastný a z dlouhodobého hlediska průšvih. Chceme za každou cenu žít co nejdéle a na kvalitě života nám ale jaksi moc nezáleží?

Kde je pokora ke zdraví, k nemoci a ke smrti? Opravdu jsme podlehli iluzi, že poručíme virům, bakteriím, větru a dešti? Opravdu chceme věřit, že život ve strachu a izolaci je pro nás to nejlepší? Já vám něco povím, budu raději žít jen 50 let, ale s radostí a naplno, nechci tu být o 30 let déle ve strachu, v sociální izolaci, sama… Proto je pojem zdraví soubor, víme, že nejde pouze o fyzické zdraví. Najednou tvrdíme pravý opak. Pokud nebude společnost psychicky v pohodě, nebude se jí dařit ani fyzicky, ani finančně. Vše souvisí se vším. Uvědomme si prosím, že komunikace je základ. Uvědomme si co by dokázala vláda, která by si svých občanů vážila, komunikovala s nimi na úrovni partnerství. Metody cukr a bič by měly být v demokratické společnosti zapomenuty. Vláda by měla informovat, vysvětlovat a poprosit o dodržování určitých opatření. Pak by lidé mnohem raději určitá omezení snášeli, nebouřili by se, nebyli by psychicky tam, kde jsou nyní. Lidé už jsou unavení, už to na sobě psychicky cítí, nebude trvat dlouho a přijdou s tím spojené problémy, které můžou být mnohonásobně horší než Covid…

Uvědomuje si někdo, že děti jsou budoucností tohoto státu? Jak si představujeme, že bude tento stát v budoucnu fungovat? Ukazujeme dětem, že nesmí mít vlastní názory, že nejsme jako občané dost dobří, abychom měli zodpovědnost. Ukazujeme dětem, že pod rouškou strachu nezáleží na svobodě, že nezáleží na nás samotných. Jsme jen čísla ve statistikách.

Nikomu tady ve skutečnosti nezáleží na zdraví mých dětí, záleží jen na číslech ve statistice. Nebo je to jinak? Zamyslel se někdo nad tím, jak je mně, jako mámě, jak je xxxxxxxx, xxxxxxxx, nebo xxxxx? Zamyslel se někdo nad tím, co potřebujeme, abychom mohli být prospěšnými? Já vím, že ne, vím, že na nás nezáleží, protože jsme doposud byli zdravými. Teď přece na zdravých nezáleží, máme tu Covid a ten mění všechny principy společnosti. Máme se v rámci empatie v podstatě sebepoškozovat a máme za to být vděčni.

Jak jsem psala v úvodu, jsem trojnásobnou mámou. Každé z mých dětí je tak moc jiné. Má jinou fyzickou i psychickou odolnost. Je spousta faktorů co je ovlivňují. Je potřeba s tímto začít pracovat. Hledat tedy řešení tak, abychom neničili život ani jednoho z nich.

Prosím, uvědomme si, že chránit nemocné a staré občany na úkor zdravých a mladých je cesta do pekel této země. Musíme přece cíleně chránit rizikovou skupinu, na to se zaměřit. V případě, že o to stojí. Z mých zkušeností z praxe většina seniorů nestojí o to, být zde o půl roku déle v izolaci, sami… zažila jsem nespočet staříků plačících, že nejhorší je samota… A že raději odejdou z tohoto světa dřív, než tu jen dlouze a sám čekat měsíce na smrt. Uvědomujeme si, co jim separací a strachem způsobujeme? Ptal se jich někdo?

Můj nejstarší syn má 21 let, je v maturitním ročníku. Je to společenský člověk, co se se školou moc nepáře. Jeho způsob učení spočívá v tom, že si to ve škole poslechne. Domácí příprava je u něj minimální. Je to tento typ (ano, není to ideální, ale je to tak), pro něj je nutné, aby v maturitním ročníku do školy mohl chodit (od března ve škole ale skoro nebyl, to je naprosto šílené). V tomto případě je pro něj školní příprava nezbytně nutná. Ale ne za cenu toho, aby 8 hodin denně seděl ve škole s rouškou.

Uvědomuje si někdo co 8 hodin v roušce každý den v organismu z dlouhodobého hlediska udělá? Zkusil si někdo v běžném životě mít 8 hodin roušku, 5 dní v týdnu? U roušky je efektivnost založena na spoustě podmínek. Dodržují tyto podmínky dospělí? Ve velkém procentu ne, v tu chvíli se z pomocníka stává nepřítel. Od pradávna se tak nějak ví a dokonce už i na střední mě učili, že imunita funguje na základě setkávání se s viry, bakteriemi. Jdeme tedy najednou proti této přirozenosti těla. Najednou nic z toho, co se učilo, vědělo neplatí? Jak je to možné?

Protože pracuji s dechem a s těhotnými ženami, vím, jak moc je dech pro tělo zásadní. Mimochodem, několikrát jsme teď řešily špatné ozvy miminka. Ve chvíli kdy PA napadlo, ať si žena sundá roušku a pořádně dýchá, ozvy se postupně lepšily, až byly v pořádku. Přemýšlí tady někdo, co děláme těhotným ženám? Rodícím? A dětem? 8 hodin denně v roušce přece logicky není v pořádku.

Přesně proto jsme podali s mým synem žalobu na MZ. Soud jsme sice vyhráli, nařídil ukončení nošení roušek od 21.11.2020, ale v reálu to nic neznamená, nikdo se nezamyslí, nic se nezmění.…

Bez toho, aby někdo vůbec prozkoumal co takové nařízení dlouhodobě a z dlouhodobého hlediska v organizmu udělá. Mám reálný strach o zdraví svých dětí a tomu jako matka nedokážu jen tak přihlížet, vždyť by to bylo snad i proti přírodě. Příroda funguje na základě instinktů a matka svá mláďata instinktivně chrání. Ale já teď nesmím a z toho je mi úzko. Nemáme nic na výběr, někdo nám určil jedinou, údajně správnou cestu. Ale tahle cesta není v souladu s naším životním stylem, my byli zodpovědní ke svému zdraví a teď nesmíme být. Snažili  jsme se tedy hledat řešení ve škole. Jak řešit tuto situaci, bylo nám nabídnuto jediné, a to přerušit studium. To je jako ve svobodné zemi normální? Opravdu podmíníme základní právo na vzdělávání kouskem látky na puse? Nenabídneme jiné možnosti? Syn by neměl problém mít ji ve společných prostorách a ve vyučování sedět někde sám v rohu. Ale potřebuje dýchat, má ADHD a s tím spojené problémy se soustředěním, kyslík nutně potřebuje. Už roky ale nechodí k žádnému lékaři, naučili jsme se s ADHD pracovat sami, mnohem efektivněji, jedním ze způsobů je hluboký, dlouhý dech. Paradoxní že. Potřebuje chodit v přípravě na maturitu do školy a nechce, aby mu bylo odpíráno právo na jeho zdraví, právo na vzdělávání. Co s tím? Nemáme jak se bránit, nejsme ti, kteří byli vybráni za důležité.

Když se posunu dále, prostřední syn se oficiálně na IV, je úplně jiná povaha. Má rád klid na učení, učí se rád formou projektů. Dochází do školy, kde jsou ve třídě 4 kluci, ani v takto malém počtu se ovšem nemůžou učit. Je to prý nebezpečné. Jemu distanční výuka vyhovuje. Ale má dysfunkce, neumí mluvit s cizími lidmi, potřebuje kolem sebe mít společnost známých osob, aby mohl normálně komunikovat. Toto mu jde skvěle ve volnočasových aktivitách, chodí od 5 let na ZUŠ, je výtvarně velmi nadaný. Proto chce na střední grafickou školu, ale potřebuje opravdu kvalitní přípravu. Jenže ani to děti nesmí. Nemáme ani možnost zajet školu navštívit a zjistit, na co se zaměřit. Budoucnost mého syna tedy opět nikoho nezajímá. V jeho 14 letech vymýšlíme tedy aktivity, které smíme. Chodíme do přírody, jezdíme na kolech. Ale cožpak to je pro 14 letého chlapce naplňující činnost? Být neustále s mámou, no já vám tedy nevím. Potřebuje společnost, potřebuje volnočasové aktivity, potřebuje občas s klukama na bazén, do kina. Izolace se dá vydržet určitý čas, z dlouhodobého hlediska je to pro psychiku i fyzickou kondici naprostá katastrofa, obzvlášť v tomto věku. I tady ale platí, že jsme moc zdraví, aby na nás záleželo.

Dcerka má naštěstí pouze 5 let, tam tudíž zatím nic moc neřešíme. Ale pokud toto bude tímto způsobem postupovat z jara, další podzim, jak bude vypadat její první školní rok? Ona společnost miluje, miluje sice být s rodinou, ale přirozeně potřebuje okolo sebe kopu kamarádů, vždycky v tom vyrůstala. Teď je zmatená a už v tomto věku nespokojená, nechápe proč by měla být mimo školku sama, bez kamarádů. I na pětiletém dítěti se situace odráží, zapisuje se do ní a ovlivní ji v dalším životě.

Byla jsem šťastná a vděčná, že mé děti mají to štěstí žít ve svobodné zemi, že si budou sebe, svých názorů, svých těl, svého zdraví už vážit. Místo toho nám ale vláda nastolí diktaturu místo dialogů, místo doporučení, místo důvěry. Úcta a respekt začínají být v rozpolcené společnosti naprosto cizími pojmy a toho bychom se měli opravdu bát.

Zabývá se někdo opravdu dopadem takovýchto opatření na lidi, podnikatele, rodiny a děti, co dbali na své zdraví? Žili aktivním způsobem života a nesli si svoji odpovědnost za zdraví? Přemýšlí opravdu, vážně někdo nad dopadem těchto opatření? Nejistoty? Strachu? Manipulací? Nejasných příkazů a zákazů?

Uvědomuje si tady někdo, že my jsme ti, co politiky platí a možná už nebudeme moci pracovat, protože se psychicky a fyzicky propadneme. A otočí se to a stát bude mít ze zdravé, nadějné populace jen nešťastné, nemocné občany.

Neměl by se život zachraňovat za každou cenu, měli bychom mít úctu a pokoru k životu a ke zdraví, ale všech občanů, ne jen těch nemocných a starých, ale skutečně všech, zejména našich dětí.

I na nás zdravých by mělo záležet, mělo by záležet na našich dětech.

Proto pevně věřím a doufám, že se brzy sestaví tým opravdových odborníků napříč všemi obory, ne jen zdravotníky, politiky, virology a epidemiology, ale také psychology, psychiatry, ekonomické odborníky apod. Věřím, že Covid začnou řešit opravdoví odborníci, ne politici, že se začne už konečně jednat na úrovni partnerství i s občany, budoucnostní této země. Věřím, že se ukáže to, že s občany nelze tímto nesmyslným způsobem dlouhodobě jednat.

Jak dlouho lidstvo může zdrávo vydržet jen u práce, supermarketu a izolace doma? Jak dlouho může dítě vydržet v pohodě a zdraví v tomto stavu izolace?

Snažně vás prosím, zastavme to. Udělejme krok správným směrem a dokažme, že nám na našich dětech opravdu také záleží, nejméně stejně tak, jako na seniorech a nemocných.

Se vší úctou máma, osoba rádoby samostatně výdělečně činná xxxxxxxxxxxxx

 

Další dopisy najdete na stránce Vaše dopisy vládě a poslancům.

Leave a Reply