Vážení… jak ráda bych použila toto oslovení, když komunikuju s lidmi. Vás tak ale oslovit nemůžu. Nevážím si vás, ani co by se za nehet vešlo. Věděla jsem vždycky, že nejste příliš odvážní, ani chrabří a že se nepostavíte za občany a za svobodu, až dojde na lámání chleba. Jen jsem si naivně myslela, že k tomu dojde „někdy v budoucnu“ a věřila jsem, že nebezpečí přijde zvenčí. Nedokázala jsem si představit, že se to stane, když budou moje děti malé a bezbranné a vy, naši vlastní zástupci lidu, nám vezmete možnost je chránit a postarat se o to, aby měly šanci na dobrou budoucnost.
Každý večer uléhám a modlím se, pokud toho jsme schopna, abych se ráno probudila a zjistila, že jsem měla jen naprosto bizarní a děsivý sen. Že se nic z těch zvráceností, které jste už schválili nebo které jsou vaším podivným přáním, zatím nerealizovaným, nestalo. A pak se ráno probudím, většinou okolo čtvrté (ačkoli uléhám po půlnoci), a sevře se mi hrůzou žaludek – ne, všechna ta hrůza pokračuje. Převaluju se bezmocně do svítání a pak vstávám mátožně a znaveně. Vařím čaj a kávu a chystám obyčejnou snídani. David venčí psa a já jdu vzbudit děti.
Ne, nevezmou si aktovky a nepůjdou za spolužáky. Nebudou se vzdělávat a nedají si ve škole oběd (ano, vaří jim dobře a chutnávalo jim). Nebudou po škole klábosit s kamarády a pak nepůjdou na kroužky anebo do skautu. Ne. Namísto toho si každý z nich vezme po jednom z našich starých omlácených notebooků (aspoň, že jsme ty krámy nevyhodili) a Emka se uklidí do společného pokojíčku malého jako dlaň. Vilík zůstane se mnou v tom nevelkém obýváku s kuchyňským koutem. V ložnici spí kočky a pes se stočí v pelechu. Poslouchá tu komedii, která se vydává za výuku.
Učitelka se snaží a Vilda znuděně funí. Já začínám taky prskat, protože nemůžu pořádně pracovat. Za chvíli můj syn, který mohl chodit do mensa kroužku, zaklapne počítač a praví, že s výukou skončil. I když se jeho učitelka snaží, nenaučil se skoro nic. Je to jen vaše vina, co se děje dětem. To vy jste jim ukradli právo na vzdělání. To vy jste bezdůvodně, naprosto bezdůvodně rozmetali všecko, co fungovalo a bylo dobré. To vy jste dětem zničili dětství a radost.
Moje děti vám nic vzkázat nechtěly, mají toho všeho plné zuby. Je jim smutno. Ukradli jste jim dětství a zničili naději na to, že mohou mít dobrý život. Dali jste jim dluhy, zlobu, strach, nenávist a nevraživost ve společnosti. Zjistily, že jsou mezi námi odporní udavači, fízlové a ti, kdo si přejí utrpení druhých a jsou jen sobečtí a bezohlední a vůbec jim na ostatních nezáleží. Vědí dobře, že mnoha lidem nesmí věřit. Že jsou tu jen sami za sebe. Asi je dobře, že to vědí už v raném dětství. Aspoň nebudou tak hloupí a naivní jako bývala jejich máma. Budou zocelení a budou velmi dobře chápat, že jediné, co je skutečně v lidském životě cenné, je svoboda.
Přesto vám nikdy, nikdy neodpustím, že jste jim i mně a mnoha mým blízkým a také lidem, které ani neznám, sebrali rok života. Někomu dokonce ten poslední, který mu zbýval. Snažím se přát lidem dobré věci. U vás mi to už nejde. Nedokážu to, protože mám pocit, že za to, co jste provedli nám, dětem, starým, nemocným, podnikatelům, zaměstnancům, prostě všem, si nic dobrého nezasloužíte. Přesto vám ale nepřeju nic zlého. Víte proč? Můžete to nazývat božími mlýny nebo jak chcete. Já tomu říkám karma a vím, že si vás ta vaše brzo najde. Nechtěla bych u toho být…
Věřím ale, že to vše kolem koronaviru má i své světlé stránky. Mnoho báječných lidí našlo odvahu, o které nevěděli, že ji v sobě nosí. Mnoho lidí překračuje hranice toho, co pro ně bylo ještě před rokem nepředstavitelné. Mnoho lidí se ukázalo jako ti, za které a se kterými stojí za to bojovat. Tihle lidi mi dávají naději, že svět není ztracený a že se dá začít znova i na troskách a zase vytvořit dobrý svět. Na chvíli. Než přijdou zase stejní slabí a špatní lidé jako vy. A pak ti, kdo je porazí. Takoví jsou lidé. Nepoučitelní a současně nezničitelní.
Další dopisy najdete na stránce Vaše dopisy vládě a poslancům.
