Dopis poslanci: můj syn diabetik doplatil na zavření škol zhoršením zdraví, bojím se o jeho psychický stav

Dobrý den,

děkuji Vám za reakci na můj dopis. Je mi líto, že jste ho nepochopil. Já se opravdu neobávám tohoto mediálně přehnaného problému, nebojím se o své děti ani zbytek rodiny. Nikdy jsme nebyli nemocní a proto předpokládám, že až se konečně s touto nemocí setkáme, nebude to mít žádné následky. Moje mamka je zdravotník, má na to svůj názor, který se se státní propagandou opravdu hodně dost bije. Nechápe, proč konečně nechráníte ty rizikové skupiny, jak nám slibujete už skoro rok. Vždyť by stačilo málo. Kdo se bojí, ať nosí respirátor nebo nanoroušku. Na té by dokonce měl virus umřít, takže jejím nošením by se virová nálož mezi obyvatelstvem postupně sama snížila. Ošetřující personál domovů seniorů a různých ústavů by měl být naočkován v první řadě. Stejně tak zdravotníci a pedagogové. Samozřejmě bez nátlaku, jen ti, kteří o to skutečně stojí. Ostatní by byli povinni používat respirátor, aby neohrozili zdraví své i protistrany. Zbytek národa by mohl normálně žít, ochranné prostředky bych nechala na uvážení každého člověka.

Virus ohrožuje v 90% starší část populace. Tím nechci říct, že bych je obětovala, jak mi někteří svědci kovidovi opakovaně předhazují. Ne, tito lidé by měli mít na výběr. Buď na sebe dobrovolně uvalí domácí vězení a nákupy jim zajistí ostatní, nebo budou chodit ven do přírody, aby si zvýšili imunitu a nakoupit s respirátory či nanorouškami. Když se budou s někým bavit, tak udrží rozestup a pokusí se nemluvit déle než 15min. To přece jde v praxi normálně zavést. Není třeba likvidovat ekonomiku, zadlužovat ještě naše pravnoučata a stále vymýšlet další a další omezení a postihy za jeho nedodržování.

Jako matka diabetika puberťáka se paradoxně opravdu nebojím o jeho zdraví, ale o jeho psychický stav. Nastoupil do prváku na průmyslovku, po měsíci začal chodit domů s rozzářenýma očima a slovy, že tohle vždy chtěl studovat, jen o tom nevěděl. Byla jsem tak šťastná, jak jen matka může být. Mladší syn konečně našel odvahu a začal komunikovat se svou novou třídní učitelkou. Prvních pět let na ZŠ měl totiž učitelku, se kterou si vzájemně bohužel opravdu dost nesedli, proto jsem jeho přechod na druhý stupeň sledovala s napětím. Taky byl spokojený, výměna učitelů, kdy je na každý předmět někdo jiný ho nadchnul. Prohlásil něco v tom smyslu, že pokud ho bude nějaký uz učitelů štvát, tak ho má 2x týdně hodinu a to se dá vydržet. Proto mě vytáčí doběla stálé oddalování nástupu dětí do škol. Děti už zapomněly, co to je vstávat ráno, dodržovat režim. Vyučování mají jeden den tak, druhý jinak. Jsou i dny, kdy mají jen jednu hodinu, zbytek jen výpisky a odpovědi na zadané otázky. Tohle není výuka ani náhodou. Proto bych si moc přála otevření škol.

S testováním ať jakýmkoli opravdu nesouhlasím. Nikdo neví, jaké složení mají třeba ty kloktací testy a jak se to podepíše na jejich budoucím zdraví. Můj diabetik už tak dost doplatil na zavření škol zhoršením průměrné hodnoty cukru v krvi. Diadítě totiž potřebuje pevný režim, pravidelné stravování a hlavně pohyb. Ten snižuje případnou vyšší hodnotu cukru.

A sportoviště jste zavřeli jako první. Nechápu, jak čtyři lidi hrající badminton v prázdné tělocvičně mohou někoho ohrozit. V Anglii jsou otevřené bazény, protože chemie přidávaná do vody automaticky dezinfikuje. Zavřeli jste nám skiareály, honíte lidi sáňkující na Petříně. Opravdu už ale vůbec ničemu nerozumím a opravdu se bojím budoucnosti. Ne bojím, mám hrůzu z budoucnosti, to je přesnější. Protože už nikdy, nikdy v životě nebude život stejný jako před touto nafouknutou bublinou jménem Covid.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxx